Výklad čl. 23 nařízení Brusel I

Dne 7. února 2013 vydal ESD rozsudek, v rámci něhož podal výklad čl. 23 nařízení Brusel I, a to následovně: "vůči třetí osobě jakožto dalšímu nabyvateli, který v rámci na sebe navazujících smluv o převodu vlastnictví uzavřených mezi stranami usazenými v různých členských státech nabyl věc a chce podat žalobu na náhradu škody proti výrobci, [se] nelze dovolávat doložky o soudní příslušnosti, která byla sjednána ve smlouvě mezi výrobcem této věci a jejím původním nabyvatelem, ledaže se prokáže, že tato třetí osoba skutečně projevila souhlas s uvedenou doložkou za podmínek stanovených tímto článkem".

Jádro případu spočívalo ve sporu o doložce o soudní příslušnosti, jež byla prvotně uvedena ve smlouvě mezi dvěma italskými společnostmi (společností vyrábějící kompresory a společností Climaveneta).  Tato společnost zboží následně prodala francouzské společnosti, která je prodala dále (opět francouzské společnosti).  V klimatizačním systému došlo k poruchám a znaleckým posudkem bylo prokázáno, že tyto poruchy byly způsobeny výrobní vadou kompresorů. Společnost Doumer podala proti výrobci, společnosti Climaveneta, a prodejci, společnosti Emerson, žalobu k francouzskému Tribunal de Grande Instance de Paris, jíž se domáhala, aby jí tyto společnosti společně a nerozdílně nahradily vzniklou škodu.Společnost Refcomp zpochybnila příslušnost tohoto soudu tím, že se dovolávala se doložky určující příslušnost italských soudů, která byla obsažena ve smlouvě uzavřené mezi ní a společností Climaveneta.

Přepracované nařízení Brusel I

Před Vánoci bylo v Úředním věstníku Evropské unie publikováno přepracované nařízení Brusel I. Toto nové nařízení bude v platnosti až počátkem roku 2015 - do té doby mu bude nejen zde věnována jistě značná pozornost.

Soudní dvůr EU

Počátkem září projednával Soudní dvůr EU celou řadu případů, z nichž se několik týkalo i MPS. Za zmínku stojí:

1) rozsudek Trade Agency (C-619/10) - výklad čl. 34 bodů 1 a 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (doručování žaloby),

2) stanovisko Gothaer Allgemeine Versicherung (C-456/11) - výklad článků 31 a 32 dtto (soudní příslušnost),

3) rozsudek Mühlleitner (C-190/11) - výklad čl. 15 odst. 1 písm. c) dtto (příslušnost ve věci spotřebitelských smluv),

4) rozsudek Lippens a další (C-170/11) - výklad nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech (působnost, vyslechnutí svědků),

5) stanovisko ProRail (C-332/11) - výklad článků 1 a 17 nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 dtto a čl. 33 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dokazování, znalci).

Nový případ v rámci Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí

Nejvyšší soud Spojených států bude řešit případ amerického občana a britské občanky (Chafin v. Chafin), která se po potížích v manželství (manžel pracuje jako aktivní voják, proto, a i z důvodu rozporů v manželství, žili manželé v Německu a následně i ve Spojených státech, případně žili rozděleně) přestěhovala do Skotska spolu s dcerou. Žena získala potvrzení od amerického soudu, že Skotsko je místem dceřina pobytu. Její manžel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, ale odvolací soud prohlásil řízení za skončené (moot), protože se žena i s dcerou mezitím přemístily do Skotska. Z důvodu nesouhlasu se tento případ dostává před Nejvyšší soud, který o něm bude rozhodovat v průběhu září.

Text případu lze nalézt zde.

Převzato z www.conflictoflaws.net

Nové nařízení č. 650/2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení

27. července 2012 bylo v Úředním věstníku Evropské unie publikováno nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení.

Toto nařízení bylo přijato v souladu s čl. 81 odst. 2 písm. c) Smlouvy o fungování Evropské unie (tzn. jako opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, která mohou zahrnovat opatření, která mají za cíl zajistit slučitelnost kolizních norem a pravidel pro určení příslušnosti platných v členských státech). Evropská unie zdůvodnila nutnost přijetí této nové právní úpravy potřebou odstra­nit "překážky volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady" (bod 7 preambule). Nařízení bude použitelné  na dědictví osob, které zemřely 17. srpna 2015 nebo později (čl. 83 odst 1 nařízení), přičemž neméně důležitá je (s ohledem na mezinárodní charakter nařízení) rovněž skutečnost, že nařízením nebudou vázány Velká Británie a Severní Irsko.

Obsah nařízení:

1) nařízení se použije na dědění majetku zemřelých osob a nepoužije se na daňové, celní či správní věci (čl. 1  odst. 1 nařízení), přičemž z působnosti nařízení jsou vyjmuty např. věci osobního stavu, způsobilost k právům a právním úkonům, povaha věcných práv či jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku (čl. 1 odst. 2).

2) příslušnost podle nařízení je dána obecná (pro soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti - čl. 4), ale je možná i dohoda o volbě soudu (čl. 5). Nařízení stanovuje také tzv. podpůrnou příslušnost (čl. 10), kdy jsou příslušné soudy členského státu, v němž se majetek tvořící pozůstalost nachází za podmínek, že měl zůstavitel v době smrti státní příslušnost tohoto člen­ského státu; nebo pokud se místo předchozího obvyklého pobytu zůstavitele nachá­zelo na území tohoto členského státu, za podmínky, že v době zahájení  řízení od změny tohoto místa obvyklého pobytu neuplynulo období delší než pět let. Avšak i v případě, že tato pravidla nejsou splněna, je příslušný soud členského státu, kde se majetek nachází. Poslední možností, zbytkovou, jak určit příslušnost, je forum necessitatis, tedy že soudy členského státu mohou rozhodnout, jestliže ve třetím státě, k němuž má daná věc úzkou vazbu, není  řízení možné, nebo je v takovém třetím státě nelze rozumně zahájit nebo vést; věc musí mít ovšem dostatečnou vazbu na stát, kde bylo řízení zahájeno (čl. 11).

3) rozhodné právo lze rovněž určit obecně (jako právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti - čl. 21), pokud neexistovalo užší spojení zůstavitele s jiným státem, ale samozřejmá je, jak je již u podobných nařízení zvykem, možnost volby práva (osoba si může zvolit za právo, jímž se  řídí její dědictví jako celek, právo státu, jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění této volby nebo v době smrti - čl. 22).

4) uznání, vykonatelnost a výkon rozhodnutí - rozhodnutí jsou uznávána i v ostatních členských státech bez potřeby zvláštního řízení (čl. 39), přičemž jsou taxativně vymezeny důvody pro jejich neuznání (čl. 40). Postup pro výkon rozhodnutí je pak obsahem čl. 45 a násl.

5) evropské dědické osvědčení (čl. 62 a násl.) - nařízení zavádí tento nový institut jako možnost prokázání dědiců či jiných osob (odkazovník, správce pozůstalosti) nebo výkonu jejich práv. Toto osvědčení bude vydávat soud, a to na základě žádosti dané osoby. Nařízení stanoví i účinky osvědčení, opravné prostředky proti vydání osvědčení a případné pozastavení účinků osvědčení.