27. července 2012 bylo v Úředním věstníku Evropské unie publikováno nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení.
Toto nařízení bylo přijato v souladu s čl. 81 odst. 2 písm. c) Smlouvy o fungování Evropské unie (tzn. jako opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, která mohou zahrnovat opatření, která mají za cíl zajistit slučitelnost kolizních norem a pravidel pro určení příslušnosti platných v členských státech). Evropská unie zdůvodnila nutnost přijetí této nové právní úpravy potřebou odstranit "překážky volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady" (bod 7 preambule). Nařízení bude použitelné na dědictví osob, které zemřely 17. srpna 2015 nebo později (čl. 83 odst 1 nařízení), přičemž neméně důležitá je (s ohledem na mezinárodní charakter nařízení) rovněž skutečnost, že nařízením nebudou vázány Velká Británie a Severní Irsko.
Obsah nařízení:
1) nařízení se použije na dědění majetku zemřelých osob a nepoužije se na daňové, celní či správní věci (čl. 1 odst. 1 nařízení), přičemž z působnosti nařízení jsou vyjmuty např. věci osobního stavu, způsobilost k právům a právním úkonům, povaha věcných práv či jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku (čl. 1 odst. 2).
2) příslušnost podle nařízení je dána obecná (pro soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti - čl. 4), ale je možná i dohoda o volbě soudu (čl. 5). Nařízení stanovuje také tzv. podpůrnou příslušnost (čl. 10), kdy jsou příslušné soudy členského státu, v němž se majetek tvořící pozůstalost nachází za podmínek, že měl zůstavitel v době smrti státní příslušnost tohoto členského státu; nebo pokud se místo předchozího obvyklého pobytu zůstavitele nacházelo na území tohoto členského státu, za podmínky, že v době zahájení řízení od změny tohoto místa obvyklého pobytu neuplynulo období delší než pět let. Avšak i v případě, že tato pravidla nejsou splněna, je příslušný soud členského státu, kde se majetek nachází. Poslední možností, zbytkovou, jak určit příslušnost, je forum necessitatis, tedy že soudy členského státu mohou rozhodnout, jestliže ve třetím státě, k němuž má daná věc úzkou vazbu, není řízení možné, nebo je v takovém třetím státě nelze rozumně zahájit nebo vést; věc musí mít ovšem dostatečnou vazbu na stát, kde bylo řízení zahájeno (čl. 11).
3) rozhodné právo lze rovněž určit obecně (jako právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti - čl. 21), pokud neexistovalo užší spojení zůstavitele s jiným státem, ale samozřejmá je, jak je již u podobných nařízení zvykem, možnost volby práva (osoba si může zvolit za právo, jímž se řídí její dědictví jako celek, právo státu, jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění této volby nebo v době smrti - čl. 22).
4) uznání, vykonatelnost a výkon rozhodnutí - rozhodnutí jsou uznávána i v ostatních členských státech bez potřeby zvláštního řízení (čl. 39), přičemž jsou taxativně vymezeny důvody pro jejich neuznání (čl. 40). Postup pro výkon rozhodnutí je pak obsahem čl. 45 a násl.
5) evropské dědické osvědčení (čl. 62 a násl.) - nařízení zavádí tento nový institut jako možnost prokázání dědiců či jiných osob (odkazovník, správce pozůstalosti) nebo výkonu jejich práv. Toto osvědčení bude vydávat soud, a to na základě žádosti dané osoby. Nařízení stanoví i účinky osvědčení, opravné prostředky proti vydání osvědčení a případné pozastavení účinků osvědčení.
Žádné komentáře:
Okomentovat