Výklad čl. 23 nařízení Brusel I

Dne 7. února 2013 vydal ESD rozsudek, v rámci něhož podal výklad čl. 23 nařízení Brusel I, a to následovně: "vůči třetí osobě jakožto dalšímu nabyvateli, který v rámci na sebe navazujících smluv o převodu vlastnictví uzavřených mezi stranami usazenými v různých členských státech nabyl věc a chce podat žalobu na náhradu škody proti výrobci, [se] nelze dovolávat doložky o soudní příslušnosti, která byla sjednána ve smlouvě mezi výrobcem této věci a jejím původním nabyvatelem, ledaže se prokáže, že tato třetí osoba skutečně projevila souhlas s uvedenou doložkou za podmínek stanovených tímto článkem".

Jádro případu spočívalo ve sporu o doložce o soudní příslušnosti, jež byla prvotně uvedena ve smlouvě mezi dvěma italskými společnostmi (společností vyrábějící kompresory a společností Climaveneta).  Tato společnost zboží následně prodala francouzské společnosti, která je prodala dále (opět francouzské společnosti).  V klimatizačním systému došlo k poruchám a znaleckým posudkem bylo prokázáno, že tyto poruchy byly způsobeny výrobní vadou kompresorů. Společnost Doumer podala proti výrobci, společnosti Climaveneta, a prodejci, společnosti Emerson, žalobu k francouzskému Tribunal de Grande Instance de Paris, jíž se domáhala, aby jí tyto společnosti společně a nerozdílně nahradily vzniklou škodu.Společnost Refcomp zpochybnila příslušnost tohoto soudu tím, že se dovolávala se doložky určující příslušnost italských soudů, která byla obsažena ve smlouvě uzavřené mezi ní a společností Climaveneta.